(České) brzdy a protiváhy
Wess Mitchell
Revue Politika 2/2007
Český parlament před několika týdny udělil důvěru novému středopravicovému kabinetu a ukončil tak sedm měsíců trvající politickou krizi, během níž se malá středoevropská země musela obejít bez plně funkční vlády. Jen několik hodin po hlasování americké úřady podaly dlouho očekávanou žádost o umístění amerických protiraketových radarových základen (jež by měly sloužit jako součást ochrany před možným raketovým útokem Íránu nebo Severní Koreje) na českém území. Přestože si na českou odpověď ještě budeme muset počkat, jedním z pozitiv stávajícího „oddechového času“ na české politické scéně je fakt, že Praha nyní, poprvé od června 2006, může upřít pozornost k otázkám zahraniční politiky. Naši čeští spojenci se zase jednou více dívají i za vlastní hranice, z čehož může Washington v následujících měsících nečekaně těžit – a to nejen v oblasti protiraketové obrany.
Z amerického pohledu je na novém českém vedení asi nejvíce potěšující úroda osobností, které byly jmenovány do vlády. Spojení přicházejícího ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga se Stranou zelených, která k Severoatlantické alianci zaujímá spíše skeptický postoj, sice zpočátku budilo ve Washingtonu jisté rozpaky, nezávislý status však devětašedesátiletému šlechtici umožní sledovat pragmatičtější a více proamerickou politiku, než jakou podporují příznivci strany, která jej do funkce nominovala. Podobné je to i v případě vicepremiéra Alexandra Vondry, donedávna nestraníka, který podle jednoho českého komentátora „má velké pochopení pro význam Spojených států v evropské politice“. Navíc může v českém politickém prostředí využít svého postavení „neutrálního diplomata“, díky němuž si udržuje mírný odstup od představitelů tvrdé pravicové linie ve vládní koalici.
Schwarzenberga a Vondru spojuje jejich vyvážený, extrémům českého politického spektra se vyhýbající politický styl. Premiér Mirek Topolánek obsadil těmito umírněnými politiky klíčové posty (a přenechal důležitá ministerstva zahraničí a obrany menším koaličním partnerům). Ve stavu vyrovnaného poměru sil v Poslanecké sněmovně tak může manévrovat lépe, než kdyby výše zmíněná ministerstva řídili členové koaličních stran.
Co všechny tyto skutečnosti znamenají pro Spojené státy? Co se protiraketové obrany týče, americký návrh může být pro opoziční sociální demokraty stravitelnější, pokud jej tlumočí představitelé menších stran a lidé jako Schwarzenberg a Vondra, než kdyby s ním přišel sám premiér Topolánek. Washington však může mít z nového stavu věcí v Praze prospěch i v jiných otázkách, než je protiraketová obrana. Díky parlamentu zablokovanému volebním patem se čeští politici možná více zaměří – jak můžeme vidět v případě kabinetu Angely Merkelové v Německu – na zahraniční politiku. Pro americkou diplomacii by to znamenalo přímo dar z nebes v oblastech, kde už to ani nečekala. Takovou oblastí je například Kuba.
V mezinárodním společenství Češi dlouho plnili úlohu hlídacího psa, který upozorňoval na porušování lidských práv na „ostrově svobody“. Praha, na rozdíl od většiny evropských metropolí, přistupuje ke Kubě v souladu s americkou politikou a v rychle se blížící postcastrovské éře by se mohla ukázat jako klíčový spojenec. Jak prohlásil jeden vysoce postavený americký činitel, „Češi mohou při jednání z Kubou využít jistých zkušeností, které my nemáme“.
Dalšími z možných oblastí spolupráce jsou Kosovo (zde by se názory Karla Schwarzenberga mohly shodovat s těmi, které zastává americký senátor Joseph Biden) a energetická bezpečnost (vicepremiér Vondra stejně jako Spojené státy podporuje koherentní politiku celé EU a klade důraz na nutnost diverzifikace dodávek zdrojů energií).
Ukončení sedmiměsíčního zahledění Prahy do vnitropolitických problémů je pro Washington výhodné ve všech výše zmíněných oblastech. Se zvýšeným českým zájmem o otázky zahraniční politiky nicméně znovu přijde řada i na citlivé místo ve vztazích s Washingtonem: víza. Češi si hodně slibují od slov prezidenta Bushe, který nedávno přislíbil, že bezvízový program Visa Waiver se bude vztahovat i na středoevropské státy, které USA podporují ve válce v Iráku. Naplnění tohoto slibu je ale především v rukou stávajícího Kongresu, jenž stojí na počátku svého dvouletého volebního období. A právě dva roky si podle Vondry budou muset počkat i čeští občané, než budou moci cestovat do USA bez víz.
Washington by však měl udělat víc, než jen vyřešit vízovou otázku. Nastal čas posunout naše vztahy s Českou republikou – a dalšími „novými“ spojenci v Evropě – od dosavadního soustředění se na krátkodobé handlování (zrušení víz za protiraketovou základnu) ke konkrétnější představě o tom, jakou roli hrají malí a středně velcí spojenci v globální strategii Spojených států. Washington si musí – při naplňování plánu ministryně zahraničí Condoleezy Riceové na reorganizaci americké diplomacie – dát pozor, aby americký vliv ve střední Evropě nebyl omezen až příliš, což by mohlo vyvolat dojem, že Amerika vyklízí v tomto regionu pozice.
Sečteno a podtrženo, Spojené státy musí začít zodpovědněji uvažovat o svých vztazích s menšími zeměmi, jako je Česká republika, a vyhnout se tendenci jednat s nimi jen tehdy, objeví-li se nějaký problém. Pokud tak učiní, mohou si postupně zajistit jejich budoucí podporu a také usnadnit úlohu proamerických politiků, až příště Washington zaklepe na dveře těchto zemí s žádostí o laskavost.
Wess Mitchell,
The Washington Times,
3. února 2007